čtvrtek 19. prosince 2013

Kvantové nakupování dárků



Nevím jak vy, ale já hlavně o Vánocích nakupuji dárky kvantově. Co to znamená?
Rozhodně bychom daný termín neměli chápat příliš fyzikálně – jedná se spíše o shánění věcí, které mi přijdou krásné a mohly by se někomu z rodiny hodit. Na rozdíl od většiny lidí tedy nepřemýšlím, pro koho to konkrétně bude nebo jestli jsem toho danému člověku už nedal příliš. Ne; všechno jde na sklad a až teprve pak se občas rozhodnu i jinak, než bylo původně myšleno.
Celý proces má několik obrovských výhod a jednu citovou nevýhodu.

Výhody:
-         -  Až doma se můžete rozhodnout, že tu krásnou svíčku dáte babičce, místo mamince
-         - Psát na dárek hned jméno a balit ho je celkem zbytečné – v klidu se lépe rozhodnete a nekoupíte tolik zbytečností
-         - Když se vám něco nedejbože rozbije nebo ztratí, skoro nic se nestalo – máte přece zálohy, které jdou někomu případně darovat i
-         - Nemusíte mít žádný odškrtávací seznam, který někde ztratíte nebo se díky němu příliš nervujete
-         - No a nakonec některé univerzální dárky rostou časem na ceně, takže se vyplatí je koupit co možná nejdřív J

Nevýhody:
-         - Jednou z mála nevýhod může být jistá necitovost, kdy někomu dáte dárek, který mu ještě před pěti minutami „nepatřil“; respektive to tak můžete vnímat samozřejmě jenom vy
-         - Těchto citovostí je ovšem možno se zbavit tím, že se budete u všech dárků maximálně zabývat jejich kvalitou. Snažte se kupovat
-         - Jedinou další „malinkatou“ mouchu vidím v neuniverzálnosti všech dárků a neodhadnutí jejich počtu– oproti klasickému nakupování a přemýšlení je možné kupovat jen generálně a to poměrně omezuje jisté individuální potřeby, ovšem na velkou část darů to bohatě stačí.

Doufám, že jsem vás alespoň trochu inspiroval k většímu klidu a systematice při nakupování, možná by šly tyto postupy použít i v úplně jiném odvětví života – při nákupu do restaurace a tak podobně.
No a na závěr popřeji mezi jinými i všem případným rejpalům Veselé Vánoce a prosím, uvědomte si hlavně jedno – nemělo by to být tolik o hmotě jako spíš o duši a prožívání. Vždyť ony dárky jsou jenom takovým zpestřením…






Veselé Vánoce

pondělí 4. listopadu 2013

Kreativitu je nejlepší používat dávkově


To znamená dokončovat jenom ty věci, které za to stojí. A za tím si stojím od teď já!

Co tímto vším myslím? No například, pokud mám otevřený prohlížeč a v něm spousty tabů, musí mi být jedno, jestli se to zrovna najednou zavře. Spíš mám používat dávkovou tvorbu, než neustále něco zakládat. To se uloží v historii, ovšem vyhledávat na Googlu je mnohem rychlejší a najít to znovu je často mnohem lepší (pokud to není zrovna nedohledatelná věc atp. ), než to mít založené a brouzdat mezi taby.
Je velice těžké to přijmout a trvalo mi to mnoho let, ovšem dnešním dnem měním své chování ohledně tohoto. Články, které mají být napsány a věci, co mají být udělány, jednoduše udělány jsou. Všechno ostatní je jenom volná tvorba ve stejném stylu, v jakém tvoří Vesmír či Bůh, jakkoli ji, jeho a ono nazveme. Je naprosto geniální si uvědomit, že člověk v dnešní době internetu nemusí tvořit nijak jinak než na počítači, například psaním jako já nebo grafikou a tak podobně. Nemusí ani vycházet ven nebo dělat cokoli dalšího a naprosto mu to vyhovuje… je to prostě jednoduše geniální tvořit tímto stylem a dělat jenom to, co vás baví. Protože již nyní je jistota, že když děláte to nejlepší, co umíte, rozhodně se uživíte.

Je mi divné, že jsem si to uvědomil až teď. Velké společnosti jako je Google či Facebook tímto stylem již tvoří a je možné, že nikdo nikdy již nepřijde na lepší způsob tvorby, než je tento. Stejně jako věřím, že nikdo nepřijde na lepší způsob vyhledávání, že strýčku Google ;)


čtvrtek 26. září 2013

Co vám ta Afrika udělala?


Když se teď dívám na Flightradar, téměř se zhrozím. Ne, že by tedy byl letecký provoz nad Evropou o půlnoci nějak extrémním, stále ovšem celkem slušný.
Tedy – slušný z pohledu výdělku leteckých dopravců. Ovšem na Afrikou nic! Dvě, tři, maximálně čtyři letadla mířící přes noc do anebo z Evropy na nějaké africké místo.
Jakožto ekolog danou skutečnost jedině kvituji. Jakožto člověk ale nikoli. Ekonomicky se totiž s téměř stoprocentní jistotou ukazuje, že čím vyspělejší je země, tím více se nad ní létá jak mezinárodně, tak vnitrostátně. Ony státy americky spojené jsou extrémem nad extrémy – denodenně je nad nimi ve špičce několik tisíc letadel najednou a jejich počet narůstá. Naopak nad černým kontinentem se nachází neslabší provoz světa a může za to jediná věc – chudoba. To, jak jsou místní obyvatelé již po šesté století Západem vysáváni, nemá snad nikde ve světě obdoby.

Přátelé, tady se nejedná o žádnou konspirační teorii, ale holý fakt. V nedemokratické republice Kongo znásilňuje armáda ženy po statisících, tropické lesy a savany zažívají stále narůstající mícení a vraždění původních druhů (ano, nedá se to ani jinak nazvat, více zde), v neposlední řadě pak naprosté drancování ložisek fosilních paliv a drahých kovů potřebných k výrobě mobilních telefonů. Tradičního zlata a diamantů samozřejmě nevyjímaje.
Jistě, ve většině zemí je korupce a úplatný prezident společně s vládou, ale položme si otázku: Není to tak pro nás přeci jenom výhodnější? Není lepší, když se dva hádají a bojují o těžbu? Třetí se pak jednoduše může smát a slíznout veškerou smetanu. Chudákům obyvatelům totiž vždy ze stolu zbydou jen drobty.
Celý fotbalový svět hlásá NE rasismu. Já si ovšem myslím, že je to jenom trapná zástěrka a proklamace maximálně na zelené trávě. Ve světě to tak většinou není a i přesto, že je za tím víc chamtivý než rasový motiv, nadnárodní korporace si podle mě rády přisadí.

Nezbývá než doufat v to, že se celková situace bude pomalu zlepšovat. Lidé přestanou kupovat ropu a snad se i lépe chovat k tamním již téměř vyhubeným druhům. Afrika již není co bývala a já se stále víc bojím, že ani už nikdy nebude. Alespoň, že v Keni stále ještě střílejí pytláky na potkání.


PS: Viděli jste někdy v posledních 10 (!!!) letech o Africe nějakou zprávu v televizi? Já ne. Kdo by chtěl také znepokojovat své diváky, že…

PSPS: To vraždění opic a dalších druhů se samozřejmě neděje jenom v Africe

Věnováno Oldovi

neděle 9. června 2013

Kope za nás každá buňka našich těl

A my jim to hlavně alkoholově velice špatně vracíme. Proč to vlastně děláme, pokud se jedna každá buňka našeho těla snaží dělat svou práci co nejlépe. Ony vlastně snad ani nemůžou jinak, jelikož jsou k tomu naprogramovány a nemají vlastní vědomí. Nebo mají?

Můj dobrý kamarád říká, že člověk je jediný ze dvou stvoření, který může neplnit svoje poslání tady na Zemi. Ovšem ono poslání neplní naše vědomí a naše vědomé rozhodnutí. Nikoli buňky nebo jednotlivé neurony, neboť zatím nikdo nedokázal, kde naše vědomí sídlí a jestli je nebo není jenom projevem té obrovské sítě sta miliard buněk našeho mozku.
Jelikož za nás tedy každá buňka kope, proč podrýváme jejich snažení? Proč se vědomě ničíme cigaretami a alkoholem, dalšími drogami? Vím, jednou to vyzkoušet je velice v pořádku, ale závislosti nás ničí. Závislost na vzduchu nás jednou zabije, stejně tak na spánku či na jídle… vše ničí naše tělo, buňky a jednotlivé části jednu po druhé a zároveň všechny společně.

Nejsem v tomhle ohledu svatej, rozhodně ne. Ovšem když si člověk uvědomí, kolik své energie zbytečně zbůhdarma často vyhodí a všechny buňky přitom odvádí svou práci skvěle, je to na ně asi celkem zrada. Doufám, že jí přestanu dělat co nejdřív a vám všem přeju to samé.

pondělí 20. května 2013

Role člověka je menší a menší



Rozhodně alespoň v dnešním světě. Čím větší je vliv techniky a počítačů, které umí úchvatným a exaktním způsobem řešit miliardy a biliony operací za vteřinu (což bylo ještě před více než 15 lety celkem nepředstavitelné), tím menší je vliv jednotlivce. Tedy lépe řečeno, člověk se stává jen jakýmsi souborem funkcí, z nichž je jich unikátními menší a menší počet.
Funkce našeho mozku jednoduše nahrazuje technika, a přestože ta nedokáže zatím sama tvořit a mít nějakého ducha, vědomí, kreativní myšlení, nahradí již velkou většinu automatizovaných úkonů lidského chování.
Předpokládám, že postupem času bude jejich objem ještě větší a větší, až se velké části lidí stane, že budou nahraditelní naprosto ve všem.
Nechtěl bych tady nastiňovat nějaké katastrofické scénáře, ovšem ekonomie jasně říká nepotřebnost toho, kdo je nahraditelný. Ti lidé potom možná nebudou mít, co jíst a pokud se v rozumné době nestanou v něčem lepšími než počítače, dojde k jejich vyhubení. Kdo ví, třeba se nám podaří zachránit pár exemplářů těchto ovcí v ZOO.
Pro lidstvo by to byl ostatně pozitivní pokrok (přes veškeré negativní vnímaní hlavně humanisty), protože by snížilo svůj počet jedinců a Země by ho lépe uživila. Nehledě na exponenciálně klesající spotřebu v důsledku jejich inteligence. Ovšem běda těm, kdo se budou nacházet na špatné straně barikády.
Celým článkem prostě chci víceméně depresivně konstatovat, že člověk už je výjimečným ve velice málo věcech a kreativita je jednou z nich. Proto tvořme, dokud můžeme!

PS: tak jsem aspoň našel odkaz na článek o neustálém zrychlování počítačů, který jsem četl. Velice podnětné

středa 24. dubna 2013

Jeden z nejlepších článků k zamyšlení

iHned zas tak moc nečtu a přitom tam dnes vyšel jeden z nejlepších článků za poslední roky. Aspoň tak mi to přišlo. Nic o debilní politice nebo o tom, jak někdo prodal firmu za stovky miliónů. Tohle se týká absolutně všeho a čím dál tím víc se to stává realitou.

http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-59753690-jak-nam-data-meni-zivot-a-jaka-profese-je-nejvic-sexy

Jelikož ale nechci tenhle blog proměnit v odkazovník, další článek bude již opět (doufejme) plnohodnotný :)

pondělí 22. dubna 2013

Jenom malá část lidí něco opravdu tvoří

Když se nad tím zamyslíte, jsme tvorové zvyků. Naprostá většina z nás dělá ty samé věci stále a pořád dokola. Každou minutu, hodinu, každý den.

Ze dnů se stanou týdny a roky, během kterých je jen pár okamžiků probuzení, kterým říkáme hanlivě krize, svatba, rozchod nebo povýšení. V okamžicích, kdy jsme přítomni více než kdy jindy, si uvědomujeme nesnesitelnou lehkost bytí.

Nechci tímhle rozhodně shazovat kohokoli pravidelně na něčem pracujícího. Je ovšem smutným relativním faktem, že při porovnání lidí je jenom pár výjimečných, kteří dokáží několikrát překročit stín svůj i ostatních. Právě ti něco tvoří. Nespekulují s doménami nebo lístky na festival, které koupili o půlku levněji a teď se Vám je snaží u prašné cesty nacpat. Ne. Vědí, že jediná cesta ke štěstí je dělat, co je baví. Ať už za peníze nebo zadarmo, dělají to ve dne v noci. To jediné je posouvá dál. Mnohem dál od společnosti, která žije ze dne na den a nechává se ovlivnit větrem jako každý padající list...

Oni jsou ovšem vítr a proaktivita z nich dělá krále. Když totiž víme, čeho chceme dosáhnout a děláme pro to vše, dříve nebo později toho dosáhneme. Naše cíle se stanou nevyhnutelnými. A o to právě jde - dostat se nelehkou cestou do tohoto stádia, kdy jde všechno takříkajíc samo. Pravidelně, automaticky.

Tím se také snažím navázat na minulý článek a slíbit, že sem budu dávat nový článek nejméně dvakrát týdně, pravděpodobně častěji. Článek týkající se života kolem nás, jak ho vidím já.

Pravidelnost

Disclaimer: Já blb už o tom psal, teď koukám, ale aspoň vidíte, jak je to pro mě důležitá komodita!

Pravidelnost. To je to slovo. Ta věc, pokrývající celou škálu činností od těch úplně nejbanálnějších až k prodejům burgrů v mekáči. Pravidelnost je gró veškerého byznysu a vlastně i úspěšné lidské činnosti.

Když se podíváme okolo nás, do přírody, vidíme ji všude. Střídání měsíčních a ročních cyklů jako jsou den a noc, příliv s odlivem, pravidelná změna mořských proudů a magnetického pole... vše je ve zdánlivém chaosu poměrně pravidelné, alespoň ty dlouhodobé věci.

Lingvisticky vzato vycházíme ze slova pravidlo. Z něčeho, co je pravé, správné, co o něčem vypovídá. Právě proto bychom si měli být vědomi pravidelností nejméně tak, jako byli naši předkové. Věděli, kdy přijde zima, aniž měli kalendář. Věděli, že skončí a přitom neměli, jak měřit čas. V dubnu, že přilétají čápi a vlaštovky se do října nezdrží. Únor bílý pole sílí... většina lidových pořekadel a moudrostí má právě co dočinění s pravidelností a vypozorování určitých běžných opakování.
Mozek a člověk má totiž největší problémy se přizpůsobit. Nejvíce negativních pocitů vyvolá nejistota způsobená často tím, že věci nejsou tak, jak si představujeme, že by měly být. Anebo si je nemůžeme nějak masově zařadit a musíme k nim přistupovat velice pečlivě a individuálně, což je přeci jen mnohem pracnější, než dané pravidlo nějak zautomatizovat.

Ač se to mozku nezdá, jakéhokoli úspěchu ve světě dosáhneme jenom pravidelností a zlepšováním opakované činnosti. Je to až paradoxní, jaký opak si lidé ovšem myslí. Mají zato (včetně mě), že něčeho velkého se dá dosáhnout na jeden, dva, tři, deset pokusů. Mají samozřejmě svou pravdu, ale vidí jenom část skutečnosti. v naprosté většině případů je totiž za oním "překvapivým" úspěchem jenom velmi pravidelná činnost, která vyústila v nějakou anomálii, pravidelně se nevyskytující. Ještě vtipnějším je fakt, že na onu anomálii byl ten úspěšný pravděpodobně připraven lépe vzhledem k oné pravidelné činnosti.

Jak už jsem několikrát řekl - díky svým zvykům vycházejícím z pravidelnosti (anebo ona vychází z nich? :P) dosahujeme úspěchu. Neustálým a pravidelným zlepšováním se. Nikdy se nestane nic přes noc, co by nebylo podloženo něčím jiným. Měsíce tréninku vyústí v několik šťastných gemů v tenise. Roky příprav a hraní pokeru v jedinou dobře zahranou straight flush. A tak dále a tak dále. Nic se neděje náhodou a všechno mají jen ti, kdo si to zaslouží. Právě proto buďme také takoví. Buďme pravidelní, neboť terénní nerovnosti a nepravidelnosti většinou nepřináší nic dobrého, jenom podstatné vyrušení.


Psáno pro mého dědečka, který nikdy nevynechá přečtení jediného článku.


středa 13. března 2013

Lidé mají slabost pro osoby se stejným jménem


     Stalo se mi to už mnohokrát a cítím to podobně – lidé mají slabost pro osoby, které se jmenují stejně. A to nejen křestním, což je dost dobrá vazba, ale taky příjmením. I když je tu jistý rozdíl: osoby se stejným příjmením se k sobě staví částečně i ambivalentně, protože spolu nechtějí mít nic společného, pokud nejsou příbuzní. Alespoň já to tak mám – připadá mi, že by si nás lidi pletli. Kdežto stejném jméno je fajn a dává to najevo jistou možnost náklonnosti.
Nevím, nakolik je tato hypotéza pravdivou a pátrat po tom zatím nebudu. Ovšem baví mě se tím zabývat už jen z psychologického sportu, protože je až překvapivě těžké něco relevantního vygooglit.
PS: Mám rád, když se někdo další jmenuje Michal. Člověk se na sebe rád dívá do zrcadla a možná tady je to podobné. Co si o tom myslíte vy? Napište mi do komentářů! (ještě, že se nejmenuju Tomio).

PSPS: Možná se to stává tím víc lidem, čím vzácnější je jejich jméno. Ovšem i reakce může být radikálnější (love X fight reakce). Zajímal by mě jejich pohled na věc

pátek 15. února 2013

Miluju čas 15:26



        Vždycky mi to totiž připomene onu neslavnou bitvu u Moháče. A spoustu dalších událostí – jen si vemte – 15 26 znamená, že se žádná čísla neopakují, spíše šmakují. Patnáctdvacetšest je číslo, kde není lest. Patnáct šestadvacet a člověk se má kam vracet. No dobrá, konec reklamních sloganů.
Abych jenom nebásnil, jde o jeden důležitý fakt. O ten, že se u tohoto času vždycky nějak zarazím. Řeknu si, kolik jsem toho do té doby přes den udělal a kolik toho mám ještě na pořadu dne. Jak jsem na tom s časem, který se neúprosně překlonil přes tuto hranici.
Zrovna teď ona minuta nastala a přiměla mě k tomu, abych opět psal článek tak směšný a irrelevantní zároveň. Copak v dnešní době někoho zajímá tak nepodstatná věc, která se jeden každý den opakuje? Anebo si času patnáctdvacetšest všímá více lidí, než západu zimního slunce? Týden jsem ho už neviděl…
Tenhle tajm, chcete-li čas, je samozřejmě i v létě, na jaře a na podzim. Padaj za něj kroupy, svítí sluníčko, fouká vítr, do střech mlátí kroupy a sněží.
Čas jedné minuty ze čtrnátseti čtyřiceti už zažil hodně. Možná, matematicky řečeno, i necelé jedno promile všeho světového času. Ovšem já si této minuty vážím nejvíc. Snad i ze soucitu právě kvůli tomu Moháči a jako vyjádření mé úchylky vzpomínat si na české dějiny podle hodinek.
Pokaždé si na ní navíc vzpomenu, jakmile ji uvidím na hodinách mého počítače. O to častěji od doby, kdy mám rozepsán tento článek. A tak i Vy, středoškoláci a historici čtoucí můj blog, začněte praktikovat věc podobnou. Začněte si uvědomovat krásu několika minut ze dne. Začněte se učit dějepis vzpomínáním na to, co se stalo v dobách dávno minulých, jenom podle hodin. Garantuji Vám, že si vše zapamatujete mnohem lépe a nejen v dějepise.

A ještě dodávám:  Jaký čas je pro Vás magický? 22:22? 11:11? Anebo nějaký obyčejný jako ten můj? Napište mi do komentářů!

čtvrtek 24. ledna 2013

Poslední prezidentská glosa

Vážení a milí spoluobčané,

možná prožíváme poslední dny v zemi svobodnější, než tomu bude v následujících letech. Alespoň tak mi to přijde, pokud se k moci nedostane kníže. V několika minulých dnech a týdnech všechno nabírá neuvěřitelné, až skoro nechutné obrátky; spoustu lidí včetně Rádia City už to pěkně štve a těší se, až všechno skončí.

Nemyslím si, že by se naše republika takovouto přehnaně přeceňovanou volbou nějak zvlášť změnila. Je ovšem pravda, že naše ideály jsou dány dost lidmi, jež jsou veřejně známí a prezidentem obzvlášť. Tedy - doufám, že se to tu nezmění ještě k horšímu, doteď stačila vláda a hradní buzna a edukativní video.

Jak už jsem zmínil, začínám být otrávený a přidávám se tak ke stále větší a rostoucí skupině, která by nejraději zpátky zavedla nepřímou volbu. Ono by se toho ale určitě hodně změnilo; ironicky poznamenám, že  při volbě předchozí měla celá událost poměrně stejnou pozornost. I když je pravdou, že spíše médií, než nutně všech občanů a pozornost.

Myšlenky, že se vstupem do EU nebo zvolením kohokoli kamkoli by se něco zásadně měnilo. Záleží spíš na společnosti a jejích zásadách. Ovšem když jsem viděl dokumenty a připomněl si, co všechno se od roku 98 za čtyři léta událo, chtělo se mi zvracet. A to z obou, i z Kikiny a hlavně z nechutných výroků jeho osoby a rodiny.

Ke konci prohlašuji, že zvolím toho, jenž mi popřál k narozeninám a šel po krátké milé rozpravě spát do svého paláce. Podotýkám, že Miloš Zeman nemá palác (a ani jeho chata na Vysočině se tak určitě nemá právo nazývat).


Tento článek nebude smazán, ať to dopadne jakkoli

úterý 8. ledna 2013

Borci seděj vždycky na pětce


Přemítáte, co daná větička znamená? Pak asi nejezdíte moc autobusem, respektive jste nejezdili se školou na výlety. Je totiž jistá skupina lidí, říkejme jí borci. No ti borci si zásadně sedají na zadní pětku v autobuse. Co na tom, že je tam největší rámus od motoru a nejmíň místa na nohy – jim to nevadí. Aspoň to dává najevo, že nepotřebujou kinedril.
Tihle borci se časem vždycky ze společnosti ztratí a nikdo neví kam. Jakmile totiž pomine čas základek či středních, vymizí do svých nuzných zaměstnání či hudebních kapel a jsou tak vidět maximálně z pódia.
Ale nezoufejme! I my, pětkou nepoznamenaní, máme šanci se mezi ně přidat! Je to tak jednoduché, jako si na onu magickou poslední řadu autobusu sednout. Tudíž se posaďte, prosím.
Co se týče filozofie, je ona magie pětky způsobená pravděpodobně jak její strategickou polohou, tak tím, že má jednoduše o sedačku navíc. Nikdo na vás nemůže nic zezadu házet a navíc máte uprostřed jednoho bojovníka k dobru.
Ovšem borectví není jenom o tom. Je také o naprosté svobodomyslnosti a svobod
ě obecně. I když je asi pravda, že to stejně někdo, kdo borcem není, nemůže pochopit.
Do druhé třídy jsem měl kamaráda, jenž se jmenoval taky Michal. Blonďák, mnohem menší, ale mnohem agilnější a vitálnější než já. Na lidech cítíte, kdo je borec nebo ne. On byl, přestože jsem ho nikdy na pětce neviděl. 

PS: Davide, až pojedeš do Anglie zase busem, tak víš, kde máš sedět ;)